Leo Kessler: Orlové smrti

(Ukázka)

"Dávej pozor, ty bavorský neandrtálče," zvolal voják SS Schulze na svého běžícího kolegu vojáka Matze, jehož vyhlazená tvář a cynické oči mu přidávaly na věku. Odstrčil trochu svého kolegu a sklonil se. Předstíral, že drhne čelní plát posledního typu tanku Mark IV.

Matz vedle něj koutkem oka zahlédl obří postavu, která právě vešla do dílny. Všechny její přezky a pásky se blyštěly, stejně jako čerstvě vyleštěné vysoké boty. "No, nazdar," zaklel potichu Matz, "přišel starej Bull." A také se rychle sklonil nad pláty tanku a začal je drhnout, jakoby na tom závisel jeho život. Autorita SS Oberscharführera Bulleho, zvaného Bull, byla ve Wotanu nepopiratelná. Jeho nejmilejší sadistickou zábavou bylo zavírat muže v tréninkové "ledničce", která byla součástí přípravy na nasazení v chladnějším podnebí.

"Doufám, že mu dala," zamumlal Schutze tou částí úst, která byla blíž Matzovi. "Vždyť víš, co to s ním dělá, když mu jeho Prsatka neuleví." Bulleho robustní blonďatá manželka trávila celé dny na lehátku na balkoně bytu v důstojnické části kasáren, pojídala švýcarskou čokoládu a četla romány s názvy jako Princezna ze Stříbrné hory či Kvůli tobě až na konec světa. Občas při čtení vydávala tak hluboké vzdechy, až se zdálo, že její bujné poprsí vybouchne a vyvalí se z vypasovaného výstřihu šatů.

"Nechci tady slyšet ani slovo!" zahlaholil do šera dílny, na které si jeho oči ještě nezvykly, seržant Bulle. "Ještě jednou a pošlu vás všechny teď hned do "ledničky" a zahodím klíče! Budou z vás samý zatracený vánoční stromečky."

"Tak to je jasný," prohlásil chápavě Matz, "paní Prsatka včera neroztáhla nohy."

Ve skutečnosti paní Bulleová manželovi vyčetla: "Nemáš v celém svém těle ani jiskřičku romantiky, abys rozptýlil ženu, která je celý den zavřená doma." Současně se dala do urputného zívání, aby tak manželovi naznačila, že jde okamžitě spát.

"No, ale právě někde toho mám až moc, Gretchen," odpověděl, jak se domníval velmi vtipně. Nevyvolalo to ale žádnou odezvu. Vydechla jako žena, která je prostě nadobro unavená nudou. Otočila se na posteli tak, že celá postel zaskřípala na protest a téměř okamžitě usnula.

Bulle byl tedy následujícího rána zcela pochopitelně ve špatné náladě. A to navzdory tomu, že právě spořádal šest smažených vajec a spláchnul je dvěma deci šnapsu, který mu nalili v mazáci v kuchyni.

Oberscharführer Bulle majestátně dokráčel k nejbližšímu tanku a rukou nahmatal první stránku zápisníku, do kteréhosi poznamenával jména vojáků do hlášení. Zafrkal nosem ve výrazu nesouhlasu a řekl: "Tomuhle říkáte čisté?" A ukázal na tank. "Mně to spíš připadá, jakoby to někdo posral z deseti metrů. Máte snad nějakou omluvu? Omluvu vojáka SS?"

Schulze zrovna ležel břichem na boku jiného tanku ukrytého v šeru před velitelovým zrakem. Trochu nadzvedl své pravé stehno a pustil polohlasitý prd. Prd, který se v následujících letech stane nechvalně známým v celé speciální jednotce.

Bulle se otočil jako zasažen kulkou. "Kdo to byl?" zahřměl.

V dílně se rozhostilo absolutní ticho. Bulleova tvář zbrunátněla vztekem. Na pravém spánku mu nebezpečně tepala modrá žíla. V nejbližším okamžiku exploduje v pověstném výbuchu zlosti, pro který bude někdo z nich trpět. A obzvlášť tohle ráno Bulle musel najít viníky. O tom nebylo pochyb.

Po chvíli, která se všem zúčastněným zdála jako věčnost Oberscharführer Bulle otevřel ústa a jeho prasečí oči vystřelovaly rudé blesky vzteku: "To je urážka! Neodpustitelná urážka!"

Schulze zopakoval svou produkci.

Bulle zalapal po dechu, jakoby ho někdo nabral rychlým pravým hákem přímo do břicha. Nebyl ze sebe schopen vydat slovo. Nakonec si ale vzpomněl na dávný drill pruských četařů a jako za Fridricha Velkého zařval: "Hinlegen!" Jeho slova se s ozvěnou odrážela od stěn dílny. "Slyšeli jste, co říkám! K zemi!"

Vojáci chvíli civěli na betonovou podlahu pokrytou téměř souvislou vrstvou mastnoty a motorového oleje. Uvědomovali si, že jim bude trvat měsíce než ji vyčistí ze svých uniforem a Bull to věděl také. Věděli, že nedostanou vycházky celé týdny, dokud velitel nebude spokojen.

"Tak do toho! Hezky držkou na zem! Hinlegen!" zakřičel ještě jednou Bulle a jeho ruka automaticky vystřelila k pouzdru pistole, jakoby ji chtěl v příštím okamžiku vytáhnout a začít střílet.

Právě v tom okamžiku se za jeho zády ozval příjemný a klidný hlas: "Četaři, řekl byste mi, kde najdu kancelář velícího důstojníka?"

Bulle se jedním rázem otočil připraven potrestat nezdvořáka stejnou měrou. Ale když ho uviděl, okamžitě změnil názor.

Ve dveřích hangáru stála vysoká postava zarámovaná slunečním svitem. Jeho tvář byla krásná, ale vyhublá a pobledlá, jakoby ukazovala, co všechno její majitel prožil, ač ještě tak mladý. Na hrudi mu visela stužka Železného kříže druhé třídy, vyznamenání, které v těch dobách bylo ještě velmi vzácné, a hned vedle něj Medaile za zranění černé barvy. Jak bylo zřejmé, mladý důstojník stojící ve dveřích hangáru a pozorující scénu uvnitř byl jedním z válečných veteránů čerstvého tažení do Polska.

Bulle musel trochu zatřást hlavou, jako kdyby se právě probudil, a Schulze zašeptal: "To je podporučík von Dodenburg. Byl tady u jednotky, když začala válka, ale okamžitě se dobrovolně přihlásil do polní SS roty bojující proti Polákům."

Matz přitakal: "Vypadá, jako by už byl v té zatracené válce. Napsali mu to tam do ksichtu." A s vážným pohledem pokýval hlavou, jako by byl sám velký chirurg dr. Sauerbruch.

Schulze otevřel ústa, aby pronesl ještě něco, ale rozmyslel si to, když si nově příchozího lépe prohlédl. Navzdory lehce uvolněnému držení těla Schulze viděl, že tomuhle poručíkovi neteklo mléko po bradě, jako těm tady v kasárnách. Ten by netoleroval ani nejmenší poznámku.

A Bulleho asi napadlo to samé. V posledním okamžiku se zadržel, aby nevykřikl: "Kdo si sakra myslíte, že jsem? Váš turistický průvodce?" A místo toho tenhle obrovitý četař, který se tak často vytahoval u poddůstojnického stolu, že "si tyhle poručíčky dává k snídani a ještě si je pomaže hořčicí". Místo toho řekl: "Přejděte, prosím, pořadové cvičiště a támhle po pravé straně uvidíte offizierskasino."

Muži z druhé čety Wotanu na něj hleděli v němém úžasu. Schulze to vyjádřil později, když si v ústraní s Matzem nahýbali z placatice: "To mě teda…, chvíli jsem myslel, že se Bull převalí na záda jak májový koťátko a nechá toho zatracenýho von Dodenburga, aby ho podrbal na koulích." A přitom obdivně pokýval hlavou: "Přesně tyhle lidi mám u Wotanu rád. S těma bych šel klidně do pekla a zpátky."